Únor 2010

Vítej

27. února 2010 v 4:30 | worn whore |  Moje tvorba
Tam, kde spočívají hlubiny propastí,
stojí armády padlých andělů.
Ocejchováni dáblovým znamením,
čekajíc na tebe.

Chtějí pozřít tvou zčernalou duši,
nakrmit se tvými hříchy.
Na oslavu trhají můrám křídla
a připíjejí si poháry chlazené rtutě.

Popěvují mrazivě klidnou melodii,
která trhá tvé poslední nitky citu.

Tichem zní potlesk zpráchnivělých křídel.
Vítají tě mezi sebou.

worn-whore si hrála :)

17. února 2010 v 3:10 | worn whore |  Moje tvorba
Už tomu tak bude, ale mezi mou tvorbu nepatří jen psaní literatury ale také fotografování, malba a kresba, atd.
Když už tedy studuji uměleckou školu a miluju mangu a anime, tak jsem si řekla že vemu tu tužku do ruky a zkusim po dlouhé době udělat něco, co se líbí mě a né jen to co musim dělat do školy :D
Tak tedy...
...je to malinký formát (manga) obrázku, ve špatné kvalitě (foceno mobilem) a trochu rozmazaný (snaha to dooštřit v pc, lépe řečeno, spíše přeostřit XD)

obr. pod perexem ↓


viděla jsem něco...snad na pár sekund jen spatřila... bylo to tak neuvěřitelné...

3. února 2010 v 11:21 | worn whore |  Dear Diary
Viděla jsem ho! Ano! Viděla!
Dnes v noci jsem měla jeden ze svých psycho záchvatů ale co se stalo potom, tomu jsem až nechtěla uvěřit...! Byla jsem psychicky na dně a zase jsem si v záchvatu začala ubližovat, spolikala jsem horu prášků na bolesti, rozřezala jsem si kus ruky, začala se mlátit páskem a v neposlední řadě jsem se začala škrtit... ...potom co jsem přestala jsem jen ve tmě na posteli ležela, úplně utlumená (skoro jak po heroinu) jen mi stékaly horké slzy zpod zavřených víček a najednou se to stalo...jako kdyby moje mysl najednou byla v jiné dimenzi, své tělo jsem sice cítila jak jen leží na posteli ale moje mysl byla najednou na jiném místě, bylo to až tak moc "živý"...nemohla jsem uvěřit...
...byla to rozlehlá krajina, zaplněná sněhem, všude kolem jen holé stromky a havrani. Já jsem klečela uprostřed, cukala jsem sebou, křičela a plakala...v tom se zezadu něco přibližovalo. Bylo to oděné do takové šedivé látky, mělo to rovné černé vlasy na ramena a na krku řetízek s velkým křížkem, nebylo tomu vidět do obličeje, nebylo poznat zda je to dívka či kluk (podole mě to byl ale kluk)... Když už to stálo těsně za mými zády, zastavilo se to a kleklo si to za mě, chytlo mě to zezadu, spíše jemně obejmulo, položilo si to hlavu na mé rameno a začalo mi to něco šeptat do ucha (nevím co) a v tu chvíli co mě to objalo, tomu ze zad vylítly obrovská bílá křídla...
...bylo to tak něco neuvěřitelného...v tu chvíli co jsem tohle viděla jsem nebyla sebou ale jako bych to jako divák sledovala z povzdálí...zdá se to jako delší příběh ale ve skutečnosti se to odehrálo jen za pár sekund... ...na tohle asi nikdy nezapomenu!
Myslíte že jsem viděla svého anděla?... já si to myslím...protože tohle člověk nezažije každý den... a opravdu to nebyl výplod mý fantazie...něco tak nádherného a nečekaného bych si ani nedokázala vymyslet...a taky jsem si myslela, že pokud mám nějakého anděla, musí mít určitě od mé zkažené duše ohořelá křídla...ale tenhle je měl obrovská bílá, tak mohutná a krásná, skoro svítila víc než ten bílý sníh všude kolem...
...rozhodně pak po tý chvilce co jem přišla k sobě už mi nebylo horko, už jsem neměla rozpálenou kůži od toho mlácení, žádné horké slzy, začala mi bejt hrozná zima a všude po těle jsem měla husí kůži, jako bych doopravdy v tom sněhu klečela...nebo mi jinak vysvětlete jak rozpálený tělo může během pár sekud "promrznout" jen tak když člověk leží na posteli na teplý dece a peřině.
...sice nevím co mi v tom "vidění" ten anděl šeptal (bylo to beze zvuků)...ale přesto jako kdybych to věděla, jakobych to cítila...jako by mi našeptával at si neubližuju, že ho to také bolí, že se nemusím trápit že jsem sama, protože mám jeho...ten "anděl" (at už to byla holka či kluk) ten anděl byl moc nádhernej...tak nebesky nepopsatelně krásnej...
...může se člověk zamilovat do svýho anděla?...

Špinavá a ještě špinavější

1. února 2010 v 22:26 | worn whore |  Moje tvorba
Procházela ulicemi, hlava byla sklopená. Lidé si na ní ukazovali, jakoby byla prostě jiná. Když promluvit si chtěla, najednou jako by byla neviditelná. Přišla si tak špinavá... Do smutku další slza upadá, vrátka jsou svázaná řetězy. Jak ona se trápí, to nikdo neví, to nikdo nepoví. Tak špinavá... Černá křídla, odraná životem, duše křehká, popraskaná, tak špinavá... Toužíc po tom, co jest navěky... Jen pomyšlení... Malý pocit naděje, avšak dech se strachem tají... Doufá, naříká, už nebýt tak špinavá... Co bude dál, nikdo neví, nikdo nepoví...Naděje je mizivá, duše křehne. Slza stéká, na kolena padá, usíná, trápí se... Zase je tak špinavá...