Klesám ke dnu...

18. listopadu 2009 v 0:10 | worn whore |  Dear Diary
Nevím co se to ted se mnou děje.
Jakobych pomalu cítila jak klesám ke dnu, ke dnu rozbouřeného oceánu a nemohu se nadechnout.
Vyhýbám se komunikaci s kýmkoliv, s okolním světem, jakoby pro mě byl ted celým světem jen můj opuštěný temný pokoj.
Na všechno kašlu, jediná věta kterou se povzbuzuju je- Dokud dejcham, je to ok.
A podle toho taky ted žiju, není nic jiného než můj pokoj, texty od Nirvany, cigarety, sem tam i nějaký ten fyzický trest a moje myšlenky, nic jinýho pro mě ted neexistuje.
Nechce se mi chodit ven, poslouchat co říkají ostatní lidé... chci jen pomalu a osamotě ve svém pokoji padat ke dnu...
A když je nejhůř, mám pocit že bych vykřičela celej svět, lehnu si do postele, hlavu si obmotám polštářem hodně pevně, skoro žádnej kyslík, a spustím, spustím svůj hlasitý pronikavý a plačtivý křik, avšak přes polštář a puštěnou hudbu se můj křik dere na povrch jako slaboučké zazvlikání... nechci aby to někdo slyšel, slyšel tu mou bolest, nechci svou bolest někomu ukazovat, zvláště né lidem co mě znají, nechci aby věděli jak jsem ve skutečnosti mentálně slabá a zranitelná...

 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Kayel Mirimë Kayel Mirimë | Web | 18. listopadu 2009 v 15:33 | Reagovat

znm tenhle pocit...pomáhá udělat si tak jako piknik v uvozovkách...vzít si mptrojku, cíčka, třeba aj něco k pití a jít na místo, který máš ráda...kde tě nikdo neruší a být tam a přemýšlet...nebo jít někam do lesa a pořádně se vykřičet!! jen malá rada..nic víc...

2 Keff Keff | Web | 19. listopadu 2009 v 17:18 | Reagovat

Taky tě chápu..
Myslím, že co radí Kayel je dobrý. Pokud nějaký oblíbený opuštěný místo máš. I přesto, že se ti možná nechce opustit pokoj.. Možná pomůže vypadnout.. Mě někdy pomáhá taky začíst se do dobré knížky, nedělám nic než čtu, dokud ji nepřečtu. Ale to hodně záleží na tom, jak přesně ti je.. Jestli vůbec jde vžít se do nějaké knížky.
Taky nechci aby ostatní věděli, jak jsem ve skutečnosti zranitelná a zraněná. A zrovna tohle pondělí jsem jim to všem ukázala. Dlouho jsem se držela ale ten den toho bylo tolik, že to fakt už nešlo.. A tak jsem se před zraky ostatních prostě složila. Vlastně o tom ani zpětně nejsem schopná mluvit.
Dva dny po tom jsem nevstala z postele a jen brečela a spala, už je mi líp, ale pořád na sobě cítím tu tíhu.
Život je neskutečnej boj.. Držím ti pěsti abys to zvládla. Ono bude líp, jen to vydržet..

3 Keff Keff | Web | 23. listopadu 2009 v 18:47 | Reagovat

Přesně..
A už je ti líp?

4 KayelMirimë KayelMirimë | Web | 13. prosince 2009 v 21:42 | Reagovat

já ted jak to říct prožívám určité období...pochopení všeho co se stalo  a co se děje...pochopení sama sebe...doufám že je ti líp...

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama