Listopad 2009

Jako by mi někdo narval moje blitky zpátky do krku.

30. listopadu 2009 v 0:09 | worn whore |  Dear Diary
Další deprese navíc, výborně, jakjinak, snad jsem ani nemohla čekat něco lepšího...
Každej můj další nádech mě dusí, jako by mi někdo narval moje blitky zpátky do krku.
Návaly depresí se nakonec projevily i ve škole, mám na čtvrtletí dvě koule a dvě nekláska, výborný co, čtyři předměty co musím dát do kupy a k tomu sem se ještě dozvěděla že to musí bejt do 11. prosince...jooo, úpe úžasně to nezvládám :( shit! zakopat!

FUCK LIFE! FUCK PEOPLE!

Zralá na cvokárnu...

25. listopadu 2009 v 1:04 | worn whore |  Dear Diary
...ostatně co dodat, nadpis mluví za vše...
Včera jsem měla nějaký depresivní záchvat, nebo nevím jak to jinak nazvat... asi bych to tu ani neměla zveřejňovat, ale musím se nějak svěřit, přerůstá mi to přes hlavu... využiji proto toho, že je internet aspoň trochu anonymní...
Stala se mi divná věc, měla jsem depresi a do toho se přidala zuřivost a úplně jsem se přestala kontrolovat, (neni nic nového že občas sama sebe fyzicky trestám) takže jak už je načato, začala jsem se "trestat", ale udivilo mě, jakým způsobem... po skončení jsem si říkala: "tohle bylo na úrovni cvoka"...
...svym způsobem se to vůbec stydím říct.
Začala jsem se brutálně mlátit páskem (koncem se sponou), všude mě to dnes bolí, mám na krku, břiše, zádech a nohách modřiny a podlitiny... :'(
Co na to slušně říct že...!
Jsem špína!



Klesám ke dnu...

18. listopadu 2009 v 0:10 | worn whore |  Dear Diary
Nevím co se to ted se mnou děje.
Jakobych pomalu cítila jak klesám ke dnu, ke dnu rozbouřeného oceánu a nemohu se nadechnout.
Vyhýbám se komunikaci s kýmkoliv, s okolním světem, jakoby pro mě byl ted celým světem jen můj opuštěný temný pokoj.
Na všechno kašlu, jediná věta kterou se povzbuzuju je- Dokud dejcham, je to ok.
A podle toho taky ted žiju, není nic jiného než můj pokoj, texty od Nirvany, cigarety, sem tam i nějaký ten fyzický trest a moje myšlenky, nic jinýho pro mě ted neexistuje.
Nechce se mi chodit ven, poslouchat co říkají ostatní lidé... chci jen pomalu a osamotě ve svém pokoji padat ke dnu...
A když je nejhůř, mám pocit že bych vykřičela celej svět, lehnu si do postele, hlavu si obmotám polštářem hodně pevně, skoro žádnej kyslík, a spustím, spustím svůj hlasitý pronikavý a plačtivý křik, avšak přes polštář a puštěnou hudbu se můj křik dere na povrch jako slaboučké zazvlikání... nechci aby to někdo slyšel, slyšel tu mou bolest, nechci svou bolest někomu ukazovat, zvláště né lidem co mě znají, nechci aby věděli jak jsem ve skutečnosti mentálně slabá a zranitelná...